Jsou tři věci, které bych jako sama máma řekla všem maminkám na Den matek. (Komentář)
Když se mě zeptali, co bych si přála na Den matek, řekla jsem:
„Zdraví“,
co bych sobě i ostatním maminkám jako máma poradila:
„Ať si odpustíme“,
a jaká by byla výzva do dalších dnů?
„Poděkuj …“
Přeji maminkám zdraví
Někdo to v těchto dnech bere jako klišé, nebo povinnou frázi, ale ne nadarmo říká stará známá pravda, že zdravý člověk má tisíc přání a nemocný jen jedno. Zdraví je pro každou (nejen) mámu tím nejkrásnějším darem, protože si může své děti i život jako takový užívat a být zde s rodinou, co nejdéle.
Neboť se to lety tak zvláštní překlápí – nejdříve si přejete být tu pro své děti, dokud jsou malé, ale jak rostou, tak si přejete být tu pro ně stále tak silně, i když jsou větší, a pak si najednou chcete být tu ještě i v jejich dospělém životě, sdílet s nimi radosti i starosti a určitě si chcete počkat i na vnoučata, se kterými vše prožíváte znovu …
Na odchod mámy není nikdy ten správný čas, takže zdraví – pevné, silné, dlouhotrvající, a v dnešních časech i to duševní je něco, co přeji každé jedné z nás.
Odpusť si, máma …
Máme za sebou těžký rok, kdy se mnohé komplikované situace s dětmi ve výchově i v našem životě ještě více vyhrotily a zvládat jejich nebylo vždy jednoduché. Každá máma si přitom v podvědomí neustále premieľa, že by neměla selhat. Ačkoli by naše děti měli vidět a naučit se chápat i chyby svých rodičů, za tento rok je na nás (ale i my na nich) pravděpodobně viděli více než předtím.
Nebylo, kam se schovat, nebylo, kam ujít, svou dávku „vyventilovania hlavy“ nedostávali děti ani my. Sama jsem se často ptala sebe samé, jestli mě mé děti po tomto roce ještě budou mít rady? Zda se ke mně v dospělosti budou ještě chtít vrátit? Co si budou pamatovat? Odkdy je mám, snažím se asi jako každá máma správně vyvážit výchovu, hranice – to špatné překrýt více dobrým. Během lockdownu se však filtrovali těžko, pocity frustrace a toho, že táhnete z posledního se schovávali jen těžko. Nejvíce kritické to bylo asi tak v polovině a pak ke konci lockdownu. Napětí se dalo krájet. Mám doma tři věkové kategorie, skloubit nálady puberťáků a malé škôlkarky nebylo jednoduché.
Ale pak se starší vrátili do školy a už po týdnu mi připomněli nejen problémy, které jsme v pandemii nemuseli řešit, ale také důležitou věc, na kterou mě během rozhovoru upozornil také dětský psychiatr: „Dětem je třeba věnovat od jejich narození, být tu pro ne – nejen naoko, ale tak opravdu. „Jen tak potom jednoho dne, když je pohltí život se vším dobrým i těm špatným, když přijde (například i pandemie), ale i první kamarádi, když jejich názory a chování může formovat okolí, na které již jako máma nemáte dosah, tak tehdy se vám jako bumerang vrátí veškerá vaše předchozí výchova. Neboť, když jste doma, máte své dítě pod kontrolou, ale po zbytek jeho života tu budou ještě i jiné vlivy a vy je už nebudete moci přímo ovlivnit. Zůstane jen základ, který jste mu lety vštípili.
A proto bych každé mámě, tak jako sama sobě, poradila, ať si odpustí. Ať se netrápíme nad menšími či většími selháními, které lze v očích našich dětí selháními vůbec nejsou. Každá z nás ví, jak zde byla pro své dítě od jeho narození, pamatujeme si jeho první pláč, tu úžasnou miminkovskou vůni a pamatujeme si i strach, který od toho dne prožíváme. Víme, že jsme udělali vždy první a poslední a naše děti to podvědomě vědí také. I když se na nás zlobí, i když neposlouchají … Pokud na konci dne projevíme zájem o jejich problémy, pokud jim podáme pomocnou ruku a pokud vidíme, že možná ne hned, ale později přece – na náš zájem zareagují – pak je vše v pořádku. Netrapme se, jen vytrvejme.
Poděkuj …
Ruku v ruce s pocity viny přichází pocit, že by to mohlo být lepší. Že bychom mohli vše zvládat lépe, že bychom mohli mít poslušnější děti, muže, který více pomáhá, více času pro sebe, volnější práci, že jsme mohli udělat jinak toto a tamto, že někdo jiný to možná ví lépe, má se lépe .
Tyto pocity – záblesky závisti, jsou přirozené pro lidi už věky věků a je to tak i v naší historii, že většinou musela přijít nějaká katastrofa, abychom se poučili. Takový je i náš život a mnohé osudy by věděli mluvit, což znamená mít se opravdu špatně. Učím se i já sama každý den, neprivolávať si do života neštěstí a raději se soustředit na všechno pěkné a dobré, přičemž jsou to často úplné maličkosti, které jiným nedávají smysl, ale naberou zcela jiný význam ve chvíli, kdy jejich ztratíte.
V poslední době jsem si to často raději i napsala, abych se k tomu vrátila pokaždé, když bych ztrácela na duchu a chtěla sklouznout do závisti. Zde jsou jen několik z mých zápisků za poslední dobu, pokud byste chtěli nahlédnout, možná vás inspirují ve vaše vlastní, že toho dobrého máme určitě stále velmi mnoho …
