Už na konci srpna mi moje známá, která pracuje v drogerii, řekla: „Začíná kahancová sezóna.“ K mému překvapení jen pokynula rameny, že je to tak – lidé Památku zesnulých řeší brzy a ve velkém.
Když se obvykle v tomto čase projdu po městě i obchodech a vidím, co řeší, nakupují – dávám jí za pravdu a napsala jsem o tom tento článek už loni.
No tento rok se navzdory pandemii, opatřením a všem rizikům – toho velmi nezměnilo, a přitom je ta téma dnes ještě důležitější, než loni. Dovolím si ji tedy připomenout …
Poslední dny každý vybíral – květiny, věnce, živé, umělé – hlavně, aby bylo. Dokonce i do Polska se za levnějším zbožím vybrali plné auta, celé rodiny is nejstaršími a přitom nejrizikovějšími členy. V Kamenictví finišovali zakázky, aby byly hroby tip top. Pozůstalí se honili, dohadovali – co kdo kupuje, zda každý sám, nebo se poskládat, kdo jde uklidit hrob, aby vypadal k světu, a aby nikdo z rodiny, blízkých, rodiny či vesnice nepomlouval … Obchody byly plné, regály se svíčkami už téměř prázdné, na cestách zácpy, na hřbitovech jste zaparkovali jen těžko.
Ne, nechci popírat tento svátek, jeho vážnost, ani hodnotu. Patří se zavzpomínat na své blízké, kteří mezi námi již nejsou. Patří se o nich mluvit i dětem. Neboť ten, kdo zůstává v srdci a vzpomínkách, zůstává s námi déle živý.
Ale patří se také zamyslet nad stále rozšířenějším paradoxem, kdy se honíme a předháníme už až „po funuse“.
Dušičky žijeme, umírajícím se vyhýbáme
Svátek všech svatých a Památka zesnulých, kterými žijeme první listopadové dny, je tu od nepaměti, ale v minulosti nebyl tak okázalý a dával větší smysl. Smrt byla kdysi přirozenou součástí života. Lidé žili a většinou i umírali doma. Při tom všem byli i děti, přirozeně se tak učili koloběhu života.
Umírání samotné nebylo tabu, jakým je dnes. Lidé se ho nebáli a tak ho i lépe chápali. Díky tomu se dokázali postavit čelem v těžké chvíli a svému blízkému v hodině smrti podat ruku a být při něm. Do posledního výdechu.
Dnes je všechno jinak a toto téma byla vytištěna na okraj společnosti. Je pro nás nepříjemná, nekomfortná, a myslíme si, že se nás netýká.
Vyplakávať nad hroby našich blízkých, zdobíme jejich drahými věnci i náhrobky, otáčíme stužky s dojemným věnováním, aby každý viděl (i na 100 metrů nejlepší), jak jsme si zesnulých vážili, ale – umírat jejich necháváme samých, opuštěných. Těch šťastnějších samých doma, ale více je takových, kteří umírají v nemocnicích, domovech, hospicích, sociálních zařízeních.
Situace ohledně koronavirus přitom seniory zasáhla úplně nejvíc. Odstřihla je i od toho mála konktakty, kteří měli.
Nemá se jim kdo mile promluvit, nemá kdo zmírnit jejich vlastní strach. Nemá kdo s nimi zavzpomínat. Houfně sdílíme a dojímá se nad příběhy hospicové pracovníků a vůbec nám nedochází, že ne oni nás mají nahrazovat.
Lékaři paliativní a geriatrických oddělení by věděli hodiny vyprávět o blízké, kteří jim pravidelně tisknou babičku, dědečka, otce, mámu do nemocnice, neboť vždyť – doma se nemá o nich kdo postarat. Hledají pro ně diagnózy, jen aby je tam mohli „šoupnout“ a nevidět … nebýt součástí jejich utrpení.
A když to nejde do nemocnice, ulakomia se na pofidérní zařízení. Podívejme se na skandály posledních měsíců, kdy se o starých lidí na sklonku života staral falešný lékař! Kdy se v médiích denně hovoří o tom, jaké nepravý se v neprofesionálních zařízeních pro seniory páchají na často bezmocných stark.
Sama jsem máma a asi by mi srdce puklo od žalu, pokud by mě jednou moje děti takto opustili. Nechci žít v takové společnosti, nechci takový příklad dávat svým dětem …
Nemáme čas a chuť
Vícegenerační domy mizí. Vzdálenosti jsou stále větší. A my jsme tak velmi pohodlní a stále nemáme čas. Je pro nás snazší popřít to, čeho se bojíme a do čeho se nám nechce. Zdá se nám, že s našimi blízkými něco není v pořádku, ale řekneme si – vždyť kdyby opravdu, dá nám vědět. Vždyť kdyby něco chtěl, zavolá sám. Vždyť nemám čas. Vždyť musím toto a musím tamto …
Víte, starý člověk už nemá žádnou další naději, žádný čas na reparát. Žije většinou vzpomínkami a sní o smrti doma, v tichém spánku, obklopen rodinou. On ví, kdy se jeho čas naplňuje. A pokud se naplňuje samotě, je to smutné. A bolavé. A nezvratné.
Opravdu nám stačí, že se o všechno postaráme už až po jeho smrti? Opravdu nám svědomí dovolí spokojit se s výmluvou – udělali jsme vše, co bylo v našich silách? Opravdu udělali? Mrtvý už naši lásku necítí, je mu jedno, co všechno potom koupíte, jak dlouho budete plakat a chodit v černém. To už je spíše o nás, pozůstalých, smutnění nám pomáhá se vším se vyrovnat, ale jak se říká – o živých je třeba starat …
